Ráno jsem vyběhl v 7:00 a šel si na půl hodiny zaběhat do blízkého lesíku. Potřebuji to k celodenní funkčnosti. Při zpáteční cestě jsem se zastavil na stojánce. Moje „stodevítka“ vypadala jako nová. Musím smeknout před naším pozemním personálem, který je opravdu celých 24 hodin na nohou, a snaží se stroje připravit tak, abychom měli ve vzduchu jistotu, že je vše v absolutním pořádku. V klidu jsem posnídal a začal se připravovat na dnešní let.

Přesně v 10:53 letí vzhůru světlice z kontrolní věže. Celá naše schwarm, kde jsem momentálně na pozici číslo 3, se odlepuje od země. Okamžitě nabíráme směr severoseverovýchod. Snažím se hlídat na kompasu 80° stupňů a dohnat velitele Neumanna. Letová hladina je 1500 m. Těsně po oblačností. Naším úkolem je podpora pozemních jednotek v okolí vesnice Panino. Důvod je jasný. Zvýšená aktivita nepřátelských letadel.

Po pár minutách jsme na místě. Začínáme kroužit nad oblastí. Jezdím zrakem po obloze, a snažím se dohlédnout tam, kam mi dovolí limit mojí hlavy. Je to hodně náročné, ale velmi důležité. Najednou hlásí Neumann: „Nepřátelské stíhačky na čtvrté hodině. Následujte mě!“. Snažím se sledovat velitelův stroj. V dálce už začínám pozorovat několik bodů. Posílám svému křídlu požadavek na cover a začínám se soustředit na nevyhnutelný souboj. Neumann už pálí a první stroj vypustil slabý kouř. Co to je za mašiny? Levým okem jsem zahlédl další stroj, jak točí pravou zatáčku. Natlačil jsem knipl doleva a už se začínám přibližovat. Již poznávám obrysy nepřátelského stroje. P-40. „Amerikánská“ výpomoc sovětským pilotům. Už ho mám přes celý zaměřovač. Tisknu spoušť a pozoruji, jak vyšlehnul plamen v okolí motoru. Dál už není nic potřeba. Odhozený kryt kokpitu a pilot na padáku je jasná informace. Můj první sestřel!

Euforie ale musí ihned stranou. Rozhlížím se a vidím, že jsem nebyl jediný, kdo uspěl. Další tmavé kouřové stopy naznačují naše vítezství. To je velmi dobrá zpráva. Nicméně dál pokračujeme v kontrole prostoru. A děláme dobře. Dostáváme hlášení, že ze severozápadu se blíží skupina bombardérů Pe-2. Začínáme nabírat výšku a postupně se na soupeře spouštíme. Pálím krátkou dávku ze všech zbraní. Vidím, jak zasahuji nepřátelský stroj, ale bez většího poškození. Zato já hned schytávám několik zásahů od zadního střelce. Sakra. Musím si příště dát větší pozor na vzdálenost od zadních, horních a bočních střelišť. Když jsem uslyšel ve sluchátkách Neumannovo „Konec mise, vracíme se domů“, spadl mně obrovský kamen ze srdce. Po seskupení koukám, že se náš počet smrsknul na tři stroje. Chybí Peter Kramer. Neumann hlásí, že ho viděl, jak mizí pod oblačností, a za letadlem táhl kouřovou stopu. Snad se mu povedlo vyskočit.

Nad letištěm je klid. Na přistání jdu jako druhý. Dosedám a parkuji kousek od stojánky. Prohlížím celý stroj a vypadá to celkem obstojně. Mechanici nebudou mít s opravou až tolik práce. Doufám. Večer skleničkou dobrého koňaku zapíjíme smrt Petera Kramera, jak nám bylo odpoledne oznámeno, ale i moje první vítězství. V skrytu duše mám radost, že pilot mého prvního sestřelu opustil letadlo ještě před dopadem. Jdu odpočívat.