12.10.1941 – Vystupuji z nákladního vozu a mířím k velitelské budově. Konečně na frontě. Od dnešního dne jsem právoplatným pilotem I. /JG 51. Nad letištěm Dugino, které se na nějaký čas stává mojí základnou, proletěla skupina Messerschmittů. Jde o Bf109F-2! Nádhera. Vstupuji do místnosti, pokládám své zavazadlo na zem, a hlásím nástup. Po základních formalitách jsem vyrazil směrem k ubytovně. Jsem celkově vyčerpaný náročnou cestou a tak usedám po příchodu na postel. Hlavou se mi honí milion myšlenek na rodinu, přátele, známé… usínám.

Jdu na svůj první bojový let. Velitelem naší dvojice je Leutnant Moritz Schweiger. Zkušený pilot, se kterým bych měl být v bezpečí. Přesto jsem nervózní jako nikdy. Rolujeme na jižní vzletovou dráhu. Zapínám poziční světla, zamykám ostruhové kolečko a rychle zkontroluji vše, co mě letí hlavou. Světlice! Moritz pouští plyn naplno a mizí mi z bočního výhledu. Tlačím plyn dopředu a už cítím, jak se odlepuje podvozek od pevného povrchu. Intuitivně zatahuji podvozek, zhasínám pozičky a stahuji plyn. Nabírám kurz a snažím se dohnat Moritze.

Okolní příroda vypadá v podzimním období nádherně. Barvy od okrové přes červenou až k hnědé. Má to svoje kouzlo. Smutné je, že tu nejsem na dovolené. Dotahuji se na svoji jedničku a levým okem kontroluji vzdálenost. Jsme na pozici. Výška 2000m. Začínáme točit pravý okruh a bedlivě sleduji oblohu. Do hlavy se mi dere miliarda myšlenek, ale snažím se vše potlačit a plně se soustředit na okolí. Lehké praskání ve sluchátkách. Moritz hlásí 3 kontakty na druhé hodině. Přidáváme plyn a já se držím velitele jako klíště. Protivník se rozdělil. Velitel poslal první krátkou dávku na vedoucí stroj. Já se snažím držet jedničky, okem sleduji velící stroj a zároveň i nepřítele. Je to opravdu těžké. Najednou se před mým čelním štítem objevila křídla s rudými hvězdami. Mačkám spoušť. Mig přitáhnul a všechna munice, kterou jsem použil, mizí v dálce bez jakéhokoliv účinku. Zkouším se držet za nepřítelem a zapomínám sledovat okolí. Střílím velmi dlouhé dávky, ale neúspěšně.

Najednou slyším, jak se do mého trupu zakusují kulky. Třetí stíhač se mi přilepil na mojí šestku a bez přestávky pálí. Snažím se vymanévrovat, což se mi nakonec povedlo. Kouknu na kompas a srovnávám letadlo směrem domů, pro případ úniku. Rozhlížím se a nikoho nevidím. Všichni jsou najednou pryč? V rádiu panuje zlověstné ticho.

Přidávám plyn a snažím se rozpoznat podle krajiny, kde přibližně jsem. Po chvilce jsem se uklidnil. Letím domů. Když už jsem byl na dohled domovské základny, všiml jsem si, že flak pracuje na plné obrátky a nad letištěm tancuje nepřátelský stíhač. Všechno mě to začíná docházet. Moritz musel padnout až tady. Škoda. Zatlačím plynovou páku dopředu a řadím se na jeho šestku. Pálím a… ticho. Konec munice! Hlavou mi proběhne “teď a nebo nikdy”. Vytahuji klapky a podvozek zároveň, a velkou rychlostí se blížím k přistávací dráze. Snad flak odvede svoji práci dobře a já budu moct vyběhnout z letadla a někde se schovat.

Večer zapíjím s novými kamarády Schweigerovu ztrátu. Jsem totálně vyčerpaný a tak volím útěk do postele a pořádný spánek.