Jakýkoliv den volna se zde považuje za luxus. Jsem rád, že jsem uživatelem luxusu byl i já a včerejší den jsem si užíval plnými doušky. To už dnes není pravda. Nicméně miluju volný lov. Až na náš schwarm se nemusíš starat o ostatní, jako například doprovod bombardérů. A dnešek je na tento typ misí ideální. Velká dohlednost, obloha skoro bez jediného mráčku. Prostě paráda.
Po startu za pár minut míjíme frontové linie a ocitáme se nad nepřátelským územím. To se pozná snadno podle občasných černých obláčků od flaku. Naštěstí to není nikterak hustá obrana a čím víc se noříme do nitra protivníka, tím obrana slábne v domnění, že se tak daleko nikdo nevydá. My ale ano! Přelétáme další bod a začínáme hlídkovat v oblasti Simonkovo. Očima každý z nás jezdí po obloze a hledá si svého soupeře. Nic se neděle. Je to až zvláštně klidné území. Po několika minutách a bez kontaktu dostáváme povel k návratu na domovské letiště. Co se dá dělat… Plné zásobníky holt zůstanou na jiný den.
Už se pomalu blížíme k frontové linii, když se ve sluchátkách ozve „nepřítel na 11. hodině“. Adrenalin začíná pumpovat do žil jak vzrušení a touhu, tak i nervozitu a strach. Oči mně jezdí z mojí „jedničky“, které se snažím držet na oblohu, abych už zahlédl to, kvůli čemu jsme tady. Soupeře. Konečně je vidím a podle velikosti to budou se 100% jistotou I-16. První trasírky září na obloze a je poznat, že soupeř nechce dát svoji kůži zadarmo. Já šplhám nahoru a pozoruji, kdo bude nabízet nejlepší pozici pro můj zaměřovač. Oči spočinuly na jednom stroji, který se pokouší načechrat naší „stodevítku“. Sklouznu po křídle a najednou je „išak“ v zaměřovači. Pálím. Soupeřův stroj se převrací na záda a padá. Pilot ještě stačil opustit padající stroj, než se z něj stala dole ohnivá koule. Koukám po okolí a podle klidu usuzuji, že je po všem. Nikde nikdo. Stáčím to na domovskou základnu a přistávám jako první. Chvilku za mnou dosedají ostatní kamarádi.