Jestli byl včerejší den vyčerpávající, tak dnešek bude do unavenosti o další stupeň výše. Startujeme v 7:45 za mírné oblačnosti. Mrazivé ráno s vycházejícím sluncem vypadá kouzelně a nebýt téhle války, dokázal bych si ho vychutnat jinak. Momentálně to je ale kokpit „mezka“. Doprovod „osmaosmdesátek“ do cíle vzdáleného 140 kilometrů bude šichta. „JeUčka“ už jsou u nás, tak jdeme nahoru. V krátkosti sepíšu, co doprovod nad Rancevo a místní nádraží obsahoval. Zhola nic! Nad cílem vysypaly bombardéry s úspěchem svůj obsah, a až na flak se opět nic nedělo. Kde je sakra nepřátelské letectvo? Pokud to bude takto pokračovat, tak za chvíli stojíme na Rudém náměstí. Po padesáti minutách přistáváme.
Je něco málo po poledne a my startujeme na volný lov. Hurá! Stoupáme do 2000 metrů a už to míříme za nepřátelské linie do oblasti okolo Simonkovo. Počasí je mrazivé ale krásné. Na obloze se povaluje je pár obláčků, ideální aby člověk neztratil kontakt. Přibližně po půl hodině jsme v oblasti, a tak jezdím očima po celé obloze ve snaze někoho zahlédnout. Kde je ten obávaný ruský protivník? Přijde mi, že se všichni z okolí Kalininu vystěhovali. Opět jsme ve vzduchu nepotkali ani živou důši. Flak na zemi na nás jen sporadicky vystřelil, když jsme přelétali Kalininskou frontovou linii. Po hodině dosedáme bez ztráty, ale i bez jediného úspěchu. Jsem vyčerpaný a už teď vím, že pozdě odpoledne budeme opět doprovázet bombardéry.
Stihnul jsem si na chvilku lehnout a zavřít oči. Mám toho dnes opravdu dost, a to ještě není konec dne. Přibližně v půl čtvrté startujeme, abychom doprovodili bombardéry He-111 nad průmyslovou zónu městečka Neverovo. Skupina přilétá právě včas. Startujeme a stáčíme se na sever. Je bezvětří a minimum oblačnosti. Slunce většinou hřeje do levé poloviny obličeje. Snažím se držet mého vedoucího, ale nevisím mu za ocasem. Chci mít trochu víc prostoru na pozorování. Už jsem si zvykl na klid, a tak informace, že se k nám z 9 kilometrů na 1 hodině přibližně ve stejné letové hladině blíží nepřítel, rozpumpovala se mi krev v celém těle. V bočním skle čelního štítku jsem záhlédl přibližně šest černých bodů. Přidávám plyn a začínám nabírat výšku. Výška je výhoda a moje „stodevítka“ se ji pokusí využít na 100 %. Velitel už to stačí a tak do toho jdu naplno za ním. Jeden nepřátelský kousek jsem si zafixoval v pohledu a přes levé křídlo se k němu spouštím. Než jsem se nadál, mám ho v zaměřovači a pálím ze všech zbraní. Ze soupeře se v jednom okamžiku vyvalilo několik kouřových stop. Pro jistotu ještě jednou mačkám spoušť z kratší vzdálenosti. Teď už je jasně rozpoznatelný protivník. Jde o Mig-3. Podle ztrácející se rychlosti jsem usoudil, že je potřeba vrátit se zpět k ochraně bombardérů. Tenhle už toho moc nenaválčí. Heinkely stále otravuje několik nepřátel. Přidávám plyn naplno a za chvilku se řadím za nepozorného pilota, který se právě chystá na jednu „stojedenáctku“ a zapomněl si hlídat zadní část. Mám klid, tak se srovnávám a jakmile ho mám plný zaměřovač, tisknu a zkropím ho dlouhou dávkou. Tmavošedý dým a převracející se stroj na záda je jasný signál. Je můj.
Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. Najednou jsme na obloze zůstali jen my a Heinkely. Ty jsme už v klidu doprovodili na domovské letiště a sami jsme se vrátili na svoji základnu. Dosáhli jsme celkem třech vítězství. Smutnou zprávou bylo to, že už s námi nikdy nepoletí Vetter. Tohle je prostě válka a v té se umírá, což jse smutné na každé straně.