První listopadový den dopoledne jsem trávil odpočinkovou formou. Věděl jsem, že pokud půjdu na start, tak až odpoledne. Jsme poměrně blízko frontové linii, tak není moc prostoru na výlety do okolí. Tak jsem volno využil povalováním na ubikaci a čtením starých dopisů z domova. Občas mně upadla hlava, protože únava je znát s každým přibývajícím dnem.
Z mírné letargie mě probírá telefon. Je potřeba odražení nepřátelských letadel, která útočí v oblastí okolo Emeljanova. Zasedám jako číslo 2 po Edwinově boku. Je 15:21 a světlice nám dává znamení ke startu. Dnes se cítím skvěle. Moje čtyřkové „eFko“ šlape jako hodinky. Mechanici zvládají stroje připravit na výbornou, i když s náhradními díly je to v současné době složité.
Po pár minutách vidím v dálce Emeljanovo a na obzoru už rozeznávám malé černé body nad zemí. Do poměrně velkého hloučku nepřátelských letadel vstupuji z mírného převýšení. Sleduji, jak si každý z naší šestice účinkujících vybírá svého soupeře. I já už mám jasno. Naproti mně letí Mig-3. Musí stoupat, takže začíná ztrácet rychlost. Nedávám mu šanci na střelbu a přitahuji k sobě. Letím nahoru, ale stále Miga sleduji. Už vím, že mám dostatek výšky a nepřítel pode mnou už nemá ani za mák energie pokračovat. Spouštím se na něj a při první dávce vidím, jak mu odpadá zadní část stroje. Ten se nekontrolovaně řítí k zemi. Padák s pilotem je znamením, že máme zajatce a Rus přišla o dalšího pilota. Ten samý scénář se opakuje přibližně za 4 minuty. Mig se řítí k zemi a pilot opět na padáku. Nemohu si pomoct, ale tyhle mašiny na naše „BeFka“ prostě nemají. Já si dnes připisuji další dvě vítězství.
Obdržel jsem další vyznamenání. „Front Flying Clasp for Fighters in Bronze“ za 20 odlétaných misí. To rozhodně potěší, a je to inspirace a motivace k získání další v pořadí. Stříbrná za 60 odlétaných misí.