Oblačno, zima, vítr a déšť. Už chybí jen ten sníh a bude hotovo. V tomhle počasí bych ani psa nevyhnal ven, ale Rusové jsou pravděpodobně jiného názoru a zima jim nevadí. Hlášení z frontové linie nás žene do kokpitů. Bylo pozorováno několik bombardovacích letadel s doprovodem a jak jinak než směrem k naší základně. Startuji, najíždím na vzletovou plochu a čekám, až se uvolní moje část runway. Dávám plný plyn a deru se vpřed. Vypnutí pozičních světel už proběhne automaticky. Dřív jsem dost zapomínal a vždy přišlo upozornění od jedničky. Snažím se v tomhle mizerném počasí nabrat výšku. Nad letištěm už vidím výbuchy flaku. Půjde do tuhého. Oči mi jezdí po obloze. Snažím se zatím držet naší skupiny, ale není to vůbec jednoduché. Jeden mrak se střídá s druhým, takže viditelnost je až na výjimky nulová. Zrovna, když se vyhoupnu z jednoho takového mraku, spatřím, jak se blíží čtveřice ruských stíhačů. Jsou v převýšení. I když nemám aktuálně žádnou výhodu, je pravděpodobné, že mě zatím nemohli zpozorovat. Když už cítím jejich přítomnost blízko, zvedám nos svojí „stodevítky“ a pálím na vedoucí stroj. Výbuch na jeho zadní polovině trupu je velký. Stoupám dál a jen koutkem oka pozoruji, že zásah byl dokonalý a Mig se řítí k zemi. Zbylé tři stroje se rozletěly do stran. Hledám úkryt v oblačnosti.
Je jasné, že teď jsem po sestřelení vedoucího stroje v hledáčku zbývajících stíhačů. Tři na jednoho není úplně komfortní záležitost a po chvilce to pocítil i můj stroj. Z jednoho mraku se vynořil další Mig, a tak k němu mířím. Chvilka nepozornosti a už cítím zásahy na trupu. Kde se ten parchant schovával, že jsem ho nezahlédl? Snažím se kličkovat a znemožnit tak moje zaměření, což se mi daří. Cítím, že uniká palivo. O to víc musím zabrat a dostat se za toho syčáka, který mi to způsobil. Soupeř asi není moc zdatný. Po chvilce visím na jeho šestce a krátkými dávkami ho ozobávám. Už asi začíná tušit, že se jen tak nevzdám, a tak se pokusí o levotočivou ostrou zatáčku. Byla to jeho osudová chyba. Odřezávám mu polovinu křídla s chirurgickou přesností. Osud pilota je definitivně zpečetěn.
Najednou je v okolí letiště relativní klid. Po stíhačích ani památky. Na našem letišti ještě protivzdušná obrana masíruje jeden IL-2, který už sotva letí. Snesu se se k zemi a pokropím ho krátkou dávkou, abych ho hnal směrem domů. Netušil jsem, že to budou moje zbraně, které ukončí i tento život. IL-2 se rozplácnul v nedalekém lese. Já už nic nového nepodnikám. Posílám signál k věži na letišti, že jdu na přistání.